Co je za mnou? Především hlasování, hlasování a hlasování. Poslanec je hlasovací stroj.

Dále ale už pozitivně – práce ve výborech mandátově-imunitním a ústavně-právním, podvýborech pro vězeňství, justici a proti násilí, v komisi pro kontrolu GIBS. Tady se už reálně pracuje, zkušenosti z advokacie jsou k nezaplacení.

A pár postřehů, které jsem tušil, ale stejně se musí prožít.

Časová náročnost – už tisíce hodin strávených při jednáních Sněmovny a při cestách do Prahy a zpět.

Politická mluva – stále si nemohu zvyknout, u soudu musíte mluvit krátce a výstižně, jinak vás soudce neposlouchá, často i vyjadřujete jenom pochybnosti, ať si s nimi soud pak nějak poradí.

Profesionální politik mluví košatě, v mnoha souvětích, sebejistě, nepochybně. Bohužel se tím často zakrývá naprostá prázdnost projevu….

Gesta – opozice při vládních návrzích často desítky hodin opakuje jednu zamítavou myšlenku, střídají se v jejím vyjadřování různí poslanci a je to pořád dokola. Ať jsem kritický i do vlastních řad, často vidím i ze strany vlády neschopnost vysvětlit daný problém, proto se schylujeme k jednoduchým heslům v grafických podobách, případně pro změnu používáme mnohoslovná vyjádření bez skutečného sdělení.

Nenaslouchání - na prstech rukou bych spočítal občany, co se mě za rok na něco zeptali se žádostí o vysvětlení, o názor. Drtivá většina občanů obracejících se na politiky trvá na tom, aby politik přijal jejich názor, a pokud ne, je pro ně nepřítel.

Demokracie je těžká, únavná, nudná, ale nikdo nic lepšího nevymyslel, musíme ji přežít.