„Dobrý den pane doktore“, slušně pozdravím. „Dobrý“, zaslechnu odpověď, „Tak tady máme vaše výsledky, TSH i T 4 v pořádku, lehce zvýšené bílkoviny a bilirubin, na ty vaše zažívací problémy se podíváme gastroskopií, případně kolonoskopií, na varixy dáme Detralex, je tam sice velký doplatek, ale já ho dávám vždycky a přijdete se mi ukázat za měsíc. Na shledanou. Sestři, pošlete mi prosím dalšího...“

Něco vám to připomíná? Také jste se někdy cítili méněcenní při jednání s lékaři, hlavně na jejich „domácím bojišti“, čili v ordinacích a nemocnicích? Ano, namítnete, že všichni takoví nejsou. Samozřejmě, že ne, většina z nich jsou inteligentní, slušní lidé. Ti ať se prosím neurazí a tak jako dosud léčí své pacienty podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, za což jím tímto děkuji. Chci jen poukázat na těch pár jedinců, kteří vědomě staví pacienty do role pokorně čekajících lidí, mnohdy vůbec netušících, co jim lékař říká. Neboť naprostá většina z nás nemůže vědět, jaký význam mají ty latinské názvy doprovázející lékařův výklad (pokud náš odchod z ordinace či nemocnice vůbec nějaký lékařský výklad předchází, ale o tom teď nechci polemizovat) a už vůbec nemáme ponětí, co se s námi vlastně bude dít, jaké jsou možnosti naší léčby a kolik nás to bude stát, čímž se stáváme plně závislými na rozhodnutí druhé osoby.
A tak se ptám. Opravdu by nebylo možné, jako je tomu třeba v sousedním Německu, aby měl každý člověk bezproblémový přístup k informacím o tom, jaké výkony jsou plně či částečně hrazeny ze zdravotního pojištění, či jak vysoká je úhrada pojišťoven za léky a ostatní prostředky zdravotnické techniky? Určitě i naše republika má řadu počítačových odborníků, pro které by nebyl problém vytvořit program, který by např. po zadání účinné látky, léku nebo konkrétní nemoci byl schopen vyhledat v databázi názvy léčiv včetně úhrady pojišťoven
(záměrně nepíši o ceně léku, protože ta se skládá z více faktorů) či specifikovat a vyčíslit vyšetření potřebná k léčbě. Vždyť lékaři obdobný program mají již delší dobu (samozřejmě vytvořený pro jejich odbornou úroveň) a pracují s ním takřka denně. Pacient by tak byl lépe informován, stal by se lékaři partnerem v řešení svého zdravotního problému a v neposlední řadě by to byl v mnoha případech i léčebný prostředek ve smyslu psychologického efektu, že je o jeho osobu a nemoc zájem. Silná psychika je pro řadu chorob tím základním lékem….
Závěrem si kladu otázku, zda je nutné, aby se všichni lékaři k pacientovi chovali slušně proto, že mezi slušnými lidmi by to tak mělo být samozřejmostí a že jim to ukládá Hippokratova přísaha či jejich vysoce odborné postavení v naší společnosti, nebo jim to má někdo nařídit formou zákonné normy či závazného kodexu zaměstnance? Uvítám Váš názor na tuto problematiku.

Ing. Pavel Studeník Kandidát do PS PČR www.pavelstudenik.cz